Protestujte
Vazba
Dne 21. května 2008 o šesté hodině ranní vtrhly speciální jednotky rakouské policie do 23 domů, bytů a kanceláří. Maskovaná komanda vyrazila dveře, obklopila postele a namířila samopaly na obličeje probouzejících se obyvatel. Deset dlouhodobě aktivních ochránců zvířat bylo zatčeno a posláno do vazby. Ministerstvo vnitra vytrubovalo do médií, že se policii podařilo dopadnout velký zločinecký gang, který organizoval nejrůznější žhářské, plynové a bombové útoky na majetek firem obchodujících se zvířaty.
Uvězněným aktivistům však nebylo sděleno, čím konkrétně se oni měli provinit. Přístup k policejním spisům jim byl odepřen. Několik aktivistů proto začalo držet hladovku a požadovalo předložení důkazů, nebo okamžité propuštění. V Rakousku i v zahraničí se zvedla vlna protestů. Postup tvrdě kritizovala Amnesty International, rakouská Strana zelených i někteří sociální demokraté; známé osobnosti, jako například držitelka Nobelovy ceny Elfriede Jelinek, psaly protestní dopisy. Po celém světě, včetně České republiky, se konaly demonstrace před rakouskými ambasádami.
Když byla aktivistům konečně část spisů zpřístupněna, obvinění i jejich advokáti trvali na tom, že předložené dokumenty byly namísto důkazů o jakékoli trestné činnosti plné popisů naprosto normálních aktivit nevládních organizací, jako je pořádání demonstrací či veřejných konferencí. Státní zastupitelství odmítlo tato závažná obvinění komentovat s poukazem na pokračující vyšetřování a údajnou nezávislost soudu. Jeden z vězňů, Martin Balluch, dvojnásobný doktor a bývalý vědecký pracovník na univerzitě v Cambridge, pokračoval v hladovce a vydržel úctyhodných 39 dnů.
„36. den jsem se dostal na nové dno, byl jsem blízko prožitků smrti. Měl jsem pocit, jako bych visel nad úplnou prázdnotou. Za chvíli jsem tam měl spadnout. Cloumala ve mně představa, že jsem po krk v trhlině a držím se tak tenkého ledu, že mě už nemůže udržet. Už jsem se nemohl sám dostat ven.“ Martin Balluch z pozdějšího dopisu z vězení
Aktivisté tak více než tři měsíce strávili v podmínkách, které ani náznakem nepřipomínaly princip presumpce neviny. Byli zavřeni 23 hodin v malých celách, jen hodinu denně se mohli procházet po betonovém dvorku. Sprchovat se nebo přijímat návštěvy mohli jen dvakrát týdně a byl jim odepřen fyzický kontakt s jejich nejbližšími, neboť s nimi mohli mluvit jen 30 minut přes skleněnou stěnu. Není divu, že mnoho z nich bylo přinuceno užívat antidepresiva.